Studánka na suchém kopci – Slávek Jirásek:

Narodil jsem se a byl jsem vychován v ateistické rodině. Ale již při studiu střední školy, jsem poznával, že musí existovat nějaká vyšší moc. Můj život byl prázdný a nechtělo se mi věřit, že to že mám rád svou maminku je jen nějaká chemická reakce v mém mozku. Proto jsem začal hledat v různých světových náboženstvích. Křesťanství jsem však odmítl hned na počátku, neboť moje představa o něm byla o „svíčkových bábách“ a studeném kostele. Avšak naplnění prázdnoty mojí duše mi žádné z náboženství neposkytlo. Až jsem přišel na vojnu, kde jsem se poprvé setkal s praktikujícím křesťanem. Poprvé jsem také dostal do ruky bibli Bibli a zjistil, že to je něco jiného než soubor modliteb a nařízení, jak jsem si představoval. A tak jsem o sobě začal tvrdit, že jsem křesťan, ale žádný vliv na můj život to nemělo. Dál jsem si žil podle sebe a prázdnota v mém srdci se zvětšovala. Mezitím uvěřil můj nejlepší přítel. Když jsem se vrátil z vojny, začal mi svědčit o Kristu a o změně kterou to přineslo do jeho života. Oponoval jsem mu, že jsem též křesťan, ale nic z toho, o čem mi vyprávěl, jsem neprožil a vlastně ani nechci. Přišlo mi, že se Radim zbláznil a propadl nějaké sektě. Řekl jsem si, že už k němu nikdy nepůjdu, ale druhý den jsem u něj seděl znova a hltal to, co mi říkal. Byla na něm vidět zněna změna a cítil jsem, že jeho život došel naplnění, které já hledal. A tak jsem si řekl, že to zkusím. Cestou vlakem jsem na základě jednoho traktátu, který mi dal, odříkal modlitbu přijetí. Nic se však nestalo. Proběhl normální pracovní týden a já  se měl v pátek sejít s dalšími kamarády na jednom místě za Holany. Měl jsem dvě možnosti. Buď jít po silnici, anebo si to zkrátit přes les. Rozhodl jsem se pro tu druhou. Radim říkal, že vše máme odevzdávat Bohu a on nás povede tou správnou cestou. Pomodlil jsem se tedy a vstoupil do lesa. Čas ubíhal a já stále šel a stále stoupal. Po čase jsem si řekl, že jestli tento kopec je Vlhošť,  tak jsem špatně, zabloudil jsem, a tudíž žádný Bůh neexistuje. O chvíli na to jsem stanul na vrcholu kopce Vlhošť s dvěma pocity. Zaprvé pocit zadostiučinění, neboť konečně něco Radimovi nefungovalo. (On byl vždy o něco lepší než já). Těšil jsem se, jak mu vše hodím na hlavu a řeknu mu, že jsou to jen kecy. Druhý pocit byl hlubokého zklamání, neboť se mi zdálo, že jsem našel, co jsem celou dobu hledal. Tento pocit nakonec převládl. A tak jsem řekl: „Dobrá Bože, dávám ti ještě jednu šanci, pokud zde najdu studánku, abych se mohl napít, uvěřím že jsi!“ S tím jsem začal scházet dolů. A náhle tam byla! Na místě, kde jsem věděl, že nikdy žádná voda nebyla, jsem našel studánku a zároveň jsem ve svém nitru uslyšel, jak mi Bůh říká. „Tohle je tu pro tebe, jsi můj milovaný syn. Já tě miluji a nikdy tě neopustím.“ Našel jsem, co jsem hledal. Můj život začal mít smysl a prázdnotu naplnila Boží přítomnost.

 

Uzdravení z alergie – Anděla Jirásková

 

 

Narodila jsem se v nevěřící rodině, s křesťany jsem se setkala ve 14 letech díky svému bratru. 

Ten mne seznámil s jedním kazatelem, který se mne zeptal, jestli vím, kdo mne miluje nejvíc. V duchu jsem si říkala, že se asi ten člověk zbláznil. Odpověděla jsem mu no přeci moji rodiče, kdo jiný. On mi odpověděl že ne, že Bůh. Tak jsem mu řekla, že je divný.  Nicméně mne to vedlo nad tou otázkou stále přemýšlet.

Jednoho dne mne můj bratr pozval do církve, šla jsem sním a viděla jsem věřící lidi, jak zpívají,  zavírají oči a zvedají ruce. V v duchu jsme jsem si řekla, že mezi ty blázny chodit opravdu nebudu. A přesto jsem tam chodila. Tito lidé měli něco, co já jsem neměla, oni měli radost, měli se rádi, chovali se k sobě hezky a já to chtěla taky, ale nechtěla jsem se vzdát svého života. Chodit mezi ně mi dělalo dobře, ale svůj život jsem nechtěla měnit. Jednou se za mne ve sboru modlili, za mojí alergii a nic se nestalo, a já sem si řekla že žádný Bůh není, ale jedna sestra mi řekla, abych zkusila Boha. V 1989 roce jsem jela s rodiči na Slovensko, tam se ta alergie začala projevovat. Já si vzpomněla na to, co mi ta sestra řekla a Boha jsem tedy zkusila. Řekla jsem mu Bože, jestli opravdu jsi, tak mne uzdrav. Ale ne někdy teď! Když to uděláš, já ti uvěřím a mezi ty blázny chodit budu. Bůh to udělal, uzdravil mne a já díky Bohu mohu jíst vše a do sboru chodím. Můj život se cele změnil a jsem za to Bohu nesmírně vděčná