Výňatek přeložil Tomáš Krajník, Česká Lípa, 2014.
Během let jsem slyšel svědectví mnoha lidí, kterých se dotkla Boží moc. Pro některé bylo lehké přijímat od Boha, ale jiní se tím prokousávali a bylo pro ně těžké to prostě přijmout. Níže přikládám několik důvodů, které, jak věřím, způsobují, že se lidé obávají toho, aby byli zranitelní od Boha. A také svědectví od lidí, pro které bylo těžké přijmout Boží dotek, ale nakonec prožili průlom.
Předně je třeba porozumět, že přijímáme Boží dotek stejně tak jako všechny ostatní věci od Boha: tedy vírou. Nemá to nic co dělat s pocity. Ačkoliv se můžeme dobře cítit, když se něco stane, abychom něco od Boha přijali, klíčovým prvkem je víra. Pokud chceme přijmout od Boha více, než právě zakoušíme, jediný způsob jak toho dosáhneme je prostě žádat více. Zní to jednoduše že? A ve skutečnosti to tak jednoduché je! Tak často si komplikujeme věci a činíme je obtížnějšími, než by musely být.
Moje žena Carol je to, čemu já láskyplně říkám „bleskosvod“ Ducha svatého. Je tolik otevřená a schopna přijímat Boží moc, že kdykoliv v modlitbě žádá, je mocně dotčena a obvykle upadne na podlahu. Já naopak jsem na druhé straně pomyslné stupnice. V minulosti se za mě někteří lidé modlili, až z toho byli vyčerpaní a nic se nestalo. Často jsem stál uprostřed toho a pozoroval lidi, jak si vychutnávají Boží přítomnost, a myslel jsem si: „Skutečně bych chtěl něco z toho, co mají.“ Ale nic se nestalo.
Určitě jsem v tom nebyl sám. Během let po té, co jsme se modlili za tisíce lidí, začínalo být zřejmé, že pro asi třetinu z nich bylo snadné přijmout Boží dotek, třetině lidí to trvalo trochu déle a třetina z nich měla docela obtíže vůbec něco přijmout. Rozhodně jsem patřil do této poslední kategorie.
Neprodleně bych chtěl dodat, že s těmi, kdo obtížně přijímali, nemuselo nutně být něco „špatně“. To je prostě pravda. Někteří lidé, kteří padli na podlahu a strávili celé hodiny v Boží přítomnosti, pak svědčili o tom, jak se jich Bůh úžasně dotkl. Jiní tomu naslouchali a nemohli pochopit, jak se to mohlo stát, a sami sebe se ptali, co je v nich špatného, že nemohou přijímat tímto způsobem.
Když jsem to rozpoznal, začal jsem uvažovat o věcech, které jsem dělal (většinou neuvědoměle) a které mi bránily svobodně přijímat Ducha svatého. Objevil jsem, že v mém srdci působilo několik překážek (dosl. bariér). Předně to byla překážka ovládání strachem, některé její stránky jsou vyjmenovány níže. Dále zde pracovala bariéra ovládání pýchou. A nakonec tu prostě byla překážka mé vlastní mysli – to jakým způsobem přemýšlím a jak mě to ovlivňuje.
V závislosti na jejich osobnosti mohou být lidé ovlivněni jedním nebo všemi těmito činiteli v různé míře, ale vždy je nutné s nimi pracovat, abychom se dostali do stavu, kdy můžeme svobodně přijímat to, co pro nás Bůh zamýšlí. Strach, pýcha a špatný způsob myšlení bojují proti naší svobodě v Duchu, ale Bůh nás volá do důvěrného vztahu s ním a my na to máme správně odpovědět.
Jak jsem zmínil již dříve, nad kulturním prostředím západní společnosti visí strach z projevování citů a citovosti, který nesdílejí lidé jiných národů/kultur. Tento strach z emocí pronikl do Církve a ovlivňuje Boží lid tak, že jsme se stali podezřívavými k jakékoliv citové odpovědi, která se objevuje vždy, když Bůh jedná. Ale kdo nám dal naše emoce a city? Bůh sám. Učinil nás podle sebe, podle „svého obrazu“ a dal nám schopnost mít a vyjadřovat emoce tak, jako to dělá on sám.
Galatským 5:22-23
Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon.
Lidé, kteří se obávají citovosti, mají tendenci často tento verš připomínat a zdůrazňovat, že sebeovládání je ovocem Ducha. To je pravda, ale abychom udrželi rovnováhu, je třeba přijmout také to, že jiné zde vyjmenované ovoce má vysoký emocionální obsah. Například, když Duch svatý naplňuje naše životy láskou, jak asi tato láska vypadá? Je emocionální! Představme si, jak by asi vypadala láska zbavená všech svých emocí a pocitů. Co by nám zůstalo? Ne mnoho. A co třeba radost? Je možné zakoušet radost bez jakýchkoliv pocitů? Takovou „hlubokou“ radost, že ani nemůžete říci, jestli je vůbec tady?! Někdy jsme natolik duchovní, že nepřidáváme váhu emocím, ale Bůh nás stvořil se schopností vyjadřovat emoce, aby dodal našemu životu barvu a texturu. Někdy Ježíš plakal a jindy se smál. Modlil se za učedníky, aby měli stejnou radost a aby jí byli naplněni. Nemůžeme opomenout Boží zkušenosti, které jsou prodchnuty emocemi.
Ti, kteří kážou sebeovládání, budou říkat, že to, co je mimo kontrolu, nemůže být z Boha. Chtěl bych to zmírnit a připomenout: pokud vidíte někoho pod mocí Ducha svatého, jako by byl mimo sebekontrolu, prosím, nepoužívejte tuto „momentku“ z jeho života k tomu, abyste soudili celý jeho život. Místo toho potřebujeme vidět větší obrázek a porozumět tomu, jak tento Boží dotek člověka proměnil, jak to ovlivnilo jeho vztah s Ježíšem, jeho manželství, rodinu, sbor…
To, oč tu běží, není to, že někdo leží na podlaze a má nějakou zkušenost s Duchem svatým. To oč tu běží, je toto: vydala tato zkušenost nějaké ovoce v jeho životě? Další pozorování může odhalit, že naopak v životě této osoby, která byla „mimo sebe“ (out of control), se projevuje ovoce sebeovládání daleko více, než tomu bylo předtím. Tak jako bychom nesoudili Ježíše z tělesnosti a nedostatku sebeovládání podle polaroidové fotografie učiněné v den, kdy v hněvu vyčistil s bičem chrám, tak bychom neměli kohokoliv obviňovat podle jedné události.
V 1 Korintským 12:7 Pavel píše o darech Ducha, že jsou dány Tělu Kristovu tak, abychom je oceňovali z pohledu společenství:
Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu.
V Písmu nacházím takovýto princip: kdekoliv Duch svatý působí pohyb (pozn. překladatele: nebo probuzení), je to k dobré a produkuje duchovní ovoce. Kdykoliv Duch svatý přichází a je-li to skutečně On, výsledné ovoce bude velmi dobré: Tělo Kristovo je pozvednuto, Církev je povzbuzena, životy jsou proměňovány, manželství uzdravovány. Vždy můžeme rozpoznat, že se jedná o pravé Boží dílo, podle toho, že oslavuje Ježíše.
Strach z emocí byl můj osobní problém. Nikdy jsem sám sobě nedovolil, abych nějak příliš vyjadřoval své emoce. Pamatuji si, když mi bylo asi tak deset let a kvůli něčemu jsem plakal, můj otec mi řekl: „Přestaň! Muži nepláčou. Buď už velký!“ Vzal jsem teda na své emoce velké víko a nacpal je někam dolů dovnitř. Řekl jsem si: „Dobrá, už nikdy nebudu vyjadřovat tyto pocity.“ A po mnoho let jsem to tak dělal. Ale to je odmítnutí, popření a my nemůžeme popírat to, jak nás Bůh učinil. Jak budeme moci mít skutečný vztah s Bohem, pokud se emocionálně uzavřeme?
Neříkám, že máme zahodit rozum a nechat se vést svými emocemi. Ani ve svých manželstvích to takhle neděláme, to pro příklad. Ale umíte si představit manželství bez jakýchkoliv emocí? Já, ne. Potřebujeme činit pokání z našeho kulturou daného nepochopení emocí a poznat, jak je to v Božích očích dobré, ať už se v jeho přítomnosti smějeme, pláčeme nebo křičíme radostí.
Zdá se, že mnoho křesťanů má obavu z toho, aby nebyli podvedeni nějakým démonickým klamem/napodobeninou skutečné Bohem dané zkušenosti a tento jednoduchý nástroj nepřítele byl a je užíván jako zbraň proti Božím hnutím v minulosti i dnes. Jestliže může nepřítel vložit do našeho srdce strach z podvodu a to způsobí, že se stáhneme a odstoupíme, pak nás takto okrade o naši víru, kterou potřebujeme, abychom se přimkli k Bohu a přijali nové naplnění Duchem svatým. Potřebujeme věřit, že Bůh má mnohem větší moc nám požehnat než ďábel podvést a mít dětské očekávání, že se chce s námi opět setkat.
V Matoušovi 18:1-5 Ježíš uvádí tento podstatný princip, být jako dítě, jako klíčový k tomu, abychom přijali království:
V tu hodinu přistoupili učedníci k Ježíšovi a říkali: „Kdo je tedy v království Nebes největší?“ Ježíš přivolal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl: „Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes. Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten bude největší v království Nebes. A kdo přijme jedno takové dítě na základě mého jména, mne přijímá.
Je důležité, abychom přicházeli k Bohu jednoduše a ne složitě! Přemýšleli jste někdy o tom, jak si komplikujeme život? Ježíš nám říká, že to co potřebujeme, je základem: jednoduše věř Bohu našemu Otci. Tento princip rozvíjí v Lukášovi 11:11-13:
Což je mezi vámi takový otec, že když ho syn požádá o chléb, podá mu kámen? Nebo o rybu, že mu místo ryby podá hada? Nebo požádá-li o vejce, podá mu štíra? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kteří ho žádají.
Stejně jako každý dobrý rodič chce pro své děti to nejlepší, tak také Bůh chce to nejlepší pro nás. Pouze strach z podvodu, nás vede k tomu, že myslíme jinak. Potřebujeme z toho činit pokání a vymanit z tohoto postoje své životy.
Jan 18:6 líčí příběh zrady a zatčení Ježíše v Getsemanské zahradě. Ježíš se ptá vojáků, kteří ho přišli zatknout: „Koho hledáte“? Oni odpověděli: „Ježíše Nazaretského“. Ježíš odpověděl: “Já jsem“. Jakmile vyslovil ta slova zjevující jeho identitu Božího Syna, byli muži sraženi zpět, jak je Duch svatý zasáhl.
Pravdou je, že kdykoliv se zjevuje Duch svatý, provází to také jeho mocné projevy, ale lidé se jich bojí. Křesťané mají takovou předem danou představu, že jestliže něco skutečně pochází od Boha, nemělo by to způsobovat strach. Zdědili jsme také takovou představu, že Duch svatý je džentlmen a nikdy nás nebude přemáhat silou, abychom dělali něco, co dělat nechceme.
V souvislosti s tím, když lidé vidí fenomén projevů, stáhnou se a řeknou: „To nemůže být Bůh“. Ale naše předsudky neodpovídají Písmům. Zprávy z Písma, jako je ta z Janova evangelia nebo příběh Saulova obrácení na cestě do Damašku, dokládají, že Bůh může svrchovaně jednat s člověkem bez jeho dovolení. A navíc kdykoliv Bible mluví o tom, že se člověku zjevila Boží přítomnost, čteme takováto slova: Neboj se! Opakovaně Pánův anděl říká vystrašené osobě: „Neděs se…, Neboj se…“, což znamená jediné – když Bůh zjevuje svou úžasnou přítomnost lidem, jsou velmi vyděšeni.
Další faktor, který může bránit lidem, aby přijímali od Ducha svatého, je strach, který pochází z minulých zranění. Za mnoho let pastorační práce s lidmi jsem slyšel některé strašné příběhy plné bolesti a zneužití, kterými lidé trpěli, zejména jako děti. Výsledkem těchto strašných událostí v jejich životě bylo, že se jejich dětské srdce naučilo nedůvěřovat nikomu a i jako dospělí jsou ovládáni tímto strachem. Přirozeně pokud někdo prožil citové zranění, bude pro něj těžké stát se úplně zranitelným vůči Bohu. Není divu, že když vidí kolem sebe padat lidi na podlahu, že si říkají: „Nikdy! Nestanu se takhle zranitelným!“ Protože je život naučil, že když si nebudou chránit záda, budou vždy zraňováni. Ale pokud s těmito minulými zraněními nebudeme jednat, budou nám bránit v tom, abychom od Boha přijali vše, co pro nás má. Potřebujeme v pokání vyznat se Bohu z tohoto špatného druhu strachu a požádat jej, aby nás uzdravil.
Mnoho tisíc lidí, kteří navštívili Toronto, přijalo zázračné uzdravení z minulých zranění přímo na koberci našeho sboru, když na ně padla moc Ducha svatého. Jestli je ve světě vůbec někdo, komu můžeme důvěřovat, pak je to právě On! Můžeme být zranitelní vůči Duchu svatému, protože On nás nikdy nezraní. On nás chce vždy uzdravit, zbudovat a povzbudit.
Nakonec, někteří uvěřili chybnému učení, které je vedlo k víře, že dary a působení Ducha svatého nejsou pro tento čas a že Bůh si je použil pouze pro založení své Církve. Pak přirozeně každý, kdo vychází z tohoto pohledu, nebude předpokládat, že by mohl vidět duchovní projevy i dnes. Přesto v Písmu je naprostý důkaz o tom, že dary mají působit i dnes.
Je zajímavé, že někteří lidé věří, že satan může projevovat svou moc a v některých případech i uzdravovat lidi a současně věří, že by to Duch svatý dělat nemohl, nebo přinejmenším nedělá. Přeci Ježíšovo poslání: „Jako Otec poslal mne, já posílám vás…“ neplatilo jen právě oslovené skupině učedníků, ale pro všechny učedníky po všechny časy.
Teologové, kteří mají takovýto výjimečný pohled na Ducha svatého, vybudovali soustavu argumentů, aby svůj pohled vysvětlili. Knihy jiných autorů se s tím vyrovnávají jasně a není mým cílem zde diskutovat o teologických argumentech. Pro mě je to v Bibli řečeno jasně: máme dělat stejnou práci, jako dělal Ježíš. Ten samý Duch svatý, který zmocnil Jeho život, zmocňuje i nás. Teologie je něco, co bylo vynalezeno člověkem proto, aby obsáhla a vysvětlila vše, co o Bohu víme, ale nesmíme dovolit, aby se naše omezené porozumění postavilo do cesty tomu, abychom Jej přítomně poznávali a zakoušeli Jej v našich životech.
Stejně jako když nás ovládá strach a brání nám v otevřeném přístupu k Bohu, tak i pýcha. Pýcha uvádí v našem životě do pohybu kontrolní mechanismy, které mají zabránit, abychom se cítili v životě zranitelní a nechránění. Taková kontrola ale pouze napomáhá tomu, že se uzavřeme důvěrnému vztahu s Bohem. Potřebujeme pokoru a pokání, abychom se vymanili z pýchy.
Společnost vysoce cení, když někdo vypadá, že je nad věcí. Lidé chtějí vypadat tak, že své životy zvládají, že mají vše „zmáknuté“. Nikdo nechce vypadat jako „chudáček“ nebo že neví, kam má směřovat jeho život. Pro lidi s tímto druhem pýchy je opravdu těžké padnout na podlahu a být otevřený pro Boha, protože tato pýcha jim v tom brání. Někteří si myslí, že když jsou křesťany, neměli by mít ve svém životě žádné starosti nebo problémy. Nechtějí dát najevo, že mají nějakou nouzi, protože to považují za trapné. Jiní zase nechtějí vypadat, že jsou mimo sebe, protože jen myšlenka na to, že by mohli projevit nedostatek sebekontroly, je pro ně zahanbující. Ať tak nebo tak, výsledek je stejný. Obě skupiny omezují důvěrnost svého vztahu s Bohem a tím omezují i jeho schopnost jim žehnat.
Kromě strachu a pýchy je naše mysl jednou z největších překážek v přijímání toho, co pro nás Bůh má. V 1. listu Korintským ve 2 kapitole Pavel píše, že přirozená mysl nemůže vnímat nebo chápat věci Božího Ducha. Pavel, sám velmi vzdělaný muž, který měl mnoho důvodů být hrdý na své akademické porozumění, se záměrně rozhodl překonat bariéru své mysli, aby přijal moc Ducha svatého. V úvodních verších této kapitoly říká:
Také já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství vznešenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. A byl jsem u vás ve slabosti, v bázni a v mnohém chvění. Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci.
1 Korintským 2:1-5 (CSP)
Pavel si uvědomil, že má jen malou cenu oslňovat lidi svými znalostmi nebo řečnickými dovednostmi, ale skutečným úspěchem je, když se Bůh dotýká lidských životů a proměňuje je svou mocí. V Božím řádu moudrost nepředchází moc, funguje to opačně. Dále ve verších 13-14 stejné pasáže píše:
O tom také mluvíme -- ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch svatý; duchovní věci vysvětlujeme duchovními slovy. Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.
Skutečností je, že Boha nenajdeme svou myslí, pouze svým srdcem, protože jádrem Božího jednání s lidstvem je Boží milostný poměr. Náš vztah s Bohem je záležitostí srdce. Intelektuální snaha o dosažení Boha vede k jediné pravdě – On je láska!
Bůh vždy dělal a bude dělat věci, kterým nikdy nebudeme plně rozumět. Ale když k němu přicházíme v pokoře a žádáme Ho, aby nám ukázal, o co jde, On nám dává zjevení. Nezavrhuji všeobecně naší mysl, protože ona má své místo v Božích záměrech, ale nikdy by neměla být primární metodou v hledání Boha.
Moje mysl byla překážkou v tom, abych přijímal od Boha, protože jsem obvykle analyzoval a hledal logické vysvětlení pro to, co se dělo a to mi bránilo v tom, abych vstoupil do intimního vztahu s Ním. Kdykoliv se za mě někdo chtěl modlit, říkal jsem svými ústy „Ano, Pane“ ale mé oči bloudily po místnosti a má mysl si říkala „ Divím se, co se to tady děje“. Carol, která je velmi duchovně citlivá, byla schopna rozlišit, kdy jsem byl zaměřen na Boha a kdy jsem byl „vypnutý“.
Pokud přijímáme, že pozemská instituce manželství je obrazem Kristova vztahu k jeho Nevěstě, zkusme uvážit toto: jaké manželství je postavené jen na intelektuální interakci a nemá žádné spojení s vášní, nemá žádnou smysluplnou interakci kromě slov? Bylo by přinejmenším sterilní. Nikdo asi nepředpokládá, že by takové manželství fungovalo. Stejně tak náš vztah s Bohem musí také obsahovat emocionální lásku, kterou můžeme cítit a vyjádřit, něco více než jen slova. Zjevení 2:1-5 říká:
„Andělu sboru v Efesu napiš: ‚Toto praví ten, který pevně drží těch sedm hvězd ve své pravici, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů: Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost; vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi. Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání.
Zjevení Janovo 2:1 - 5 (CSP)
Na první pohled vypadá sbor v Efesu jako úžasná církev. Byli vytrvalí, obstáli v těžkostech, odhalili falešné apoštoly… Ale opustili svou první lásku. Ježíš jim řekl: „Tolik jsi mě miloval, ale podívej se, jak daleko jsi odpadl. Nyní už jen pro mne pracuješ“. Mnozí věřící zaměnili lásku a intimitu za věrnou práci. Ježíš nechce, abychom pro něj jen pracovali, On chce, abychom jej milovali. V tom je obrovský rozdíl.
Často Bůh nejedná tak, jak bychom si představovali a to nás mate. Příběh o Naamánovi (2. Královská 5:1-4) je klasickým příkladem. Tento slavný generál trpěl leprou (malomocenstvím). Tak toužil po uzdravení, že byl ochoten cestovat do cizí země a vynaložit jakoukoliv peněžní částku potřebnou na to, aby byl uzdraven. To celé stálo jen na nějakých fámách: mladá otrokyně mu řekla, že v Izraeli je prorok, který ho může z jeho nemoci uzdravit. Naamán vyšel tedy toho proroka hledat a nakonec Elíšu vypátral.
Když pak stál před Elíšovým domem, prorok o něj neměl zájem! Vůbec nevyšel pozdravit Naamána, toho velkého syrského generála. Elíša poslal svého služebníka, aby vyřídil instrukce, že se má Naamán sedmkrát ponořit do řeky Jordánu. Naamána to rozhněvalo a byl naštvaný. V podstatě řekl: „Co si to o sobě myslí? Copak bych se nemohl vykoupat v čistších řekách u nás doma, kdyby to pomáhalo!“ Chtěl v hněvu odejít, když ho jeho služebník přemlouval: „Můj otče, poslyš. Kdyby po tobě prorok chtěl, abys udělal nějakou obtížnou věc, neudělal bys to?“
To byla pravda, Naamán byl připraven vykonat nějakou velkou věc. Není pochyb, že by mu to pomohlo v tom, aby cítil, že nějak přispěl ke svému uzdravení. Ale udělat tak jednoduchou věc jako tohle? Nemohl to pochopit. Přesto, přesvědčený svým služebníkem, udělal, co prorok přikázal a byl kompletně uzdraven. Všimněme si, že jakmile se Naamaán dal obměkčit, nepokusil se usmlouvat podmínky dohody. Mohl říci: „Nestačilo by se ponořit třikrát?“ nebo „Nemohl by mě Pán uzdravit, kdybych se sedmkrát ponořil do řeky u nás doma?“ My všichni se často snažíme změnit podmínky v jednání s Bohem, ale takhle to nefunguje! Ani bych nespočítal množství lidí, kteří nás navštívili v Torontu a řekli mi, že dlouho odmítali přijet, protože si řekli: „Jestli se mě chce Bůh dotknout, může to udělat zrovna tak tady!“ Teologicky je to pravda, ale ve skutečnosti, když nám Bůh říká, abychom něco udělali nebo někam šli, musíme Ho poslechnout.
Rád bych zde doporučil cosi, co nazýváme „nasáknutí“(nebo: namáčení) v Boží přítomnosti jako nádherné cvičení začleněné do vašeho duchovního života a modlitebního času. Co myslím tím nasáknutím? Tím myslím záměrné ponoření do Boží přítomnosti s očekáváním a vírou tak, že budete něco od svého nebeského Otce přijímat. Něco dobrého, jako Otcovo zaslíbení ve Skutcích 1:4-5. Bůh chce, abychom byli důkladně ponořeni a pokřtěni v Duchu svatém. Před mnoha lety se dávní svatí zmiňovali o „meškání“ nebo čekání na Boha, aby přijali vyslyšení modliteb nebo byli pokřtěni v Duchu svatém. To je přesně to, co myslím. Pokořte se a postavte se před Pána v uvolněném a pokojném postoji, sedněte si nebo lehněte na podlahu. Pusťte si nějaké chvály a vstupte do uctívání celým srdcem a duší. Podle Jana 4:23-24 jsme pozváni, abychom uctívali Otce v Duchu a v pravdě. Otec hledá ty, kdo ho uctívají v Duchu a v pravdě a my máme být lidmi, kteří to právě tak dělají.
Mě to právě takhle funguje nejlépe. Musím „opustit službu“, tolikeré mluvení, a začít odpočívat v Boží lásce. Rozvažuji o tom, co Ježíš udělal na kříži a jak přijal silné bičování, abych já mohl být uzdraven. Přemýšlím o tom, že za mě zemřel, ale také pro mě vstal z mrtvých. Někdy si pustím hudbu s doprovodným slovem, které mi pomůže zaměřit se na tento cíl. Jindy si pustím jen instrumentální skladby tak, aby mé srdce bylo schopno následovat vedení Ducha svatého. Připomínám si Boží lásku a začínám mít takový intimní čas s ním. Po patnácti až dvaceti minutách spočinu v Jeho hlubokém pokoji. Když pak vstanu, jsem si obvykle intenzívně vědom Jeho přítomnosti. Takovéto momenty nás k němu přibližují a dávají nám schopnost přijímat Otcovu lásku a požehnání.
Steve Long, který je nyní senior pastorem v Torontu, vyprávěl, jak právě nasáknutí vedlo k průlomu v jeho životě. Zatímco ostatní přijímali hluboké duchovní zkušenosti, on cítil jen takový závan požehnání. Začal s nasáknutím každé ráno po dvacet, třicet minut. Pustil si své oblíbené chvály a lehnul si na podlahu v ložnici nebo obývacím pokoji. Nevšiml si, že by se s ním něco zvláštního dělo kromě toho, že během několika týdnů zjistil, že si užívá a těší se na pokoj a odpočinutí, které přicházelo v tomto čase stráveném s Pánem. Ale aniž by si to uvědomoval, začal být stále více citlivý na přítomnost Ducha svatého. Jednoho dne, když hostující řečník sloužil našim vedoucím, Steve prostě nahlas řekl: „Ó, ó!“ a padl na podlahu. Byla to pro Steva první z mnoha nádherných zkušeností. Pokračuje v radostném namáčení až do dneška a je to stále pro něj způsob plný odpočinutí a pokoje, jakým vstupuje do setkávání s Bohem.
V knize následuje oddíl věnovaný dalším svědectvím (poznámka překladatele).