V zimě nemůžu jezdit na kole, a tak mám šanci všímat si víc okolí. Na Děčínské ulici na střeše soudu obdivuji zlatý meč v ruce sochy spravedlnosti. Naproti nad vchodem do vily Hrdlička zase desky Desatera. 

Směřuji dolů k mostu přes Ploučnici a nad hlavou mi krouží hejno holubů. Opisuje malé a velké elipsy, rozletí se do všech stran, a potom se rychle přiblíží k sobě, až je z nich tmavý mrak. Na chvíli se usadí na ramenou vysoké pouliční lampy. Těsně jeden vedle druhého aby se vešli. A najednou krajní vzlétne a všichni za ním. Plachtí prosluněným nebem jak letka andělů.
Proč to dělají…? Vrtá mi hlavou. Do teplých krajin se nehoufují, na to je v lednu už trochu pozdě. Podle ležérního tempa ani před ničím neutíkají. Jen si tak létají… 
Vnímám radost ze společného letu. Z přítomnosti souseda. Z bratra po pravici a sestry po levici. Společný let, společná cesta, společná radost. Obecenství. Rodina.
Jedna víra, jeden Bůh a Otec nás všech….  
Hanka Zahradníčková